Neporazitelné Československé námořnictvo

Psal se rok 1918 a českoslovenští legionáři stáli jen několik měsíců předtím, než se měli stát pány Transsibiřské magistrály – klíčové železniční trati protínající celé Rusko. Právě v tomto roce také československé jednotky svedly první a zároveň poslední námořní bitvu v československých i českých dějinách. A jak se dalo čekat, šlo o vítěznou bitvu, která bolševickým armádám v dané oblasti zasadila tvrdou ránu. Po komunistické revoluci v tehdejším carském Rusku v roce 1917 zahájili českoslovenští legionáři strastiplnou cestu napříč zemí do tichomořského přístavu Vladivostok. Legionáři v Rusku bojovali za nezávislost Československa proti Německu a Rakousku-Uhersku, jehož bylo Československo před první světovou válkou i v jejím průběhu součástí. Po bolševické revoluci v Rusku se političtí představitelé a generálové československých legií dohodli s komunistickými vůdci na pokojném přesunu přes Sibiř do Vladivostoku a následném odjezdu ze země po moři. Dohoda však nevyšla a v důsledku komunistických provokací došlo k otevřeným bojům mezi bolševiky a legionáři. Legionáři se tak ocitli uprostřed krvavé občanské války. A zde se dostáváme k srpnu 1918. V té době legionáři díky obrněným vlakům ovládali většinu Transsibiřské magistrály, a tím i veškerou dopravu napříč Sibiří. Začátkem srpna dobyli strategicky významné město Irkutsk, které bylo oblastním centrem sovětského odporu. Bolševici ustoupili z Irkutsku do horských průsmyků obklopujících jezero Bajkal – nejstarší a nejhlubší jezero na světě. Místní obyvatelé mu říkají Bajkalské moře a také s ním tak nakládají; provozují na něm lodní dopravu a využívají jeho pláže k rekreaci. Právě na těchto plážích se v roce 1918 koupali i českoslovenští legionáři. Kromě koupání však měli na březích jezera i strategičtější cíle. Tím prvním bylo obsazení Nikolajevské muniční továrny u ústí řeky Angary. Právě zde legionáři zabavili tři plavidla a právě tehdy se zrodil jejich smělý plán. Legionáři se rozhodli vyzbrojit parníky Sibirjak, Burjat a Feodosija několika houfnicemi a kulomety a proměnit je v plovoucí dělostřelecké základny. Plán spočíval v přeplutí jezera a vylodění ve městě Babuškin, které bylo bolševiky silně opevněno. Současně měl na město zaútočit obrněný legionářský vlak, postupující po Transsibiřské magistrále, zatímco lodě měly město ostřelovat. Stalo se přesně tak, jak bylo naplánováno. Dne 16. srpna 1918 provedly lodě překvapivý výsadek, který v řadách bolševické obrany města vyvolal naprostý chaos. V přístavu tehdy kotvil silně vyzbrojený nepřátelský ledoborec Bajkal, který okamžitě zahájil palbu na lodě legionářů. Dodnes není jasné, zda šlo o dílo náhody, či o přesnou mušku jednoho z legionářských dělostřelců – k potopení obávaného Bajkalu však stačil jediný výstřel. Po zhruba půlhodinovém ostřelování byly pozice komunistických sil v plamenech a městská obrana v troskách. V okamžiku, kdy do města vjel obrněný vlak legií, byla bitva víceméně u konce. Legionáře však čekala ještě jedna velká výzva. Když lodě opouštěly vody přístavu Babuškin, objevil se na obzoru těžce vyzbrojený bolševický ledoborec Angara. Jakmile však jeho posádka spatřila, že bitva u Babuškinu již skončila, vyhnula se přímému střetu s legionáři. Angara však neunikla osudu, který ji dostihl o několik dní později. Lodě legionářů ji dostihly a začaly ostřelovat. Bolševici okamžitě opětovali palbu. Po nějaké době a několika zásazích se však vzdali a předali ledoborec Angara do československých rukou. A tak Československo během několika dní a jedné bitvy vyhrálo svou první a zatím i poslední námořní bitvu. Nebyla to bitva epických rozměrů, jako byla ta u Trafalgaru, avšak pro úsilí legionářů v pusté sibiřské krajině měla stejný strategický význam. Mnozí legionáři, kteří se zúčastnili bitvy na Bajkalu a sloužili na československých „válečných lodích“, později přešli k obchodnímu loďstvu. Toto obchodní loďstvo nebylo oficiální institucí Československé republiky, nýbrž volným sdružením obchodních plavidel patřících několika velkým společnostem, jako například obuvnickému impériu Baťa či bance Legiobanka (Banka československých legií). Právě tato banka vznikla v Irkutsku, ovládaném legionáři, za účelem správy jejich finančních prostředků. Bylo tedy logické, že mnozí z mužů, kteří bojovali v Irkutsku a jeho okolí, vstoupili do služeb tohoto peněžního ústavu.