Karl Dönitz – Velitel německých ponorek
Velkoadmirál Karl Dönitz – muž, který velel německým ponorkám, děsil Atlantik vlčími smečkami a po Hitlerově smrti se na krátko stal posledním vůdcem Třetí říše.
Karl Dönitz (1891–1980)
Mezi veliteli druhé světové války zaujímá Karl Dönitz zcela výjimečné místo. Byl to muž, který málem přepsal dějiny Atlantiku a jehož ponorkové flotily přivedly Velkou Británii na pokraj zásobovacího kolapsu. A přece jej historici dodnes hodnotí jako hluboce rozporuplnou postavu – mimořádně schopného stratéga i věrného sloupu nacistického státu. Jeho životní příběh, od kajuty ponorky v první světové válce až po soudní síň v Norimberku, je zrcadlem celého dvacátého století.
Raná kariéra a první světová válka
Dönitz se narodil 16. září 1891 v Grünau u Berlína. V mládí ho přitáhlo moře a nastoupil do řad císařského námořnictva, kde rychle prokázal schopnosti a ambice. Za první světové války sloužil nejprve na hladinových plavidlech, posléze přesedlal k ponorkám – a právě v tomto druhu boje nalezl své skutečné povolání.
Roku 1918 velel ponorce UB-68 operující ve Středozemním moři. Osud mu však nepřál: ponorka byla zničena a Dönitz padl do britského zajetí, v němž strávil zbytek války. Tato zkušenost nebyla pouhou epizodou. Roky strávené v zajetí mu poskytly čas k hlubokému promýšlení ponorkové taktiky a natrvalo poznamenaly jeho strategické myšlení. Z britského věznění se vrátil přesvědčen, že ponorka je zbraní budoucnosti – a že správně nasazena dokáže přelomit výsledek celého konfliktu.
Meziválečné období a zrod nové flotily
Po válce zůstal Dönitz v německém námořnictvu a vytrvale stoupal po kariérním žebříčku. Prostředí Výmarské republiky nebylo pro budování námořní síly příznivé: Versailleská smlouva Německu výslovně zakazovala vlastnit ponorky, a Reichsmarine tak musela hledat obezličky a improvizovat.
Dönitz přesto aktivně pracoval na konceptech a plánech, které bylo možné rychle uvést do praxe, jakmile by se politická situace změnila. S nástupem nacistického režimu a otevřeným přezbrojením se mu naskytla příležitost. Jeho úsilí bylo odměněno roku 1936, kdy byl jmenován velitelem německého ponorkového loďstva. Tehdy stál v čele skromné flotily – o to vehementněji prosazoval její rychlé rozšiřování a zdokonalování taktiky.
Vlčí smečky v Atlantiku
Se začátkem druhé světové války přišel Dönitz se strategií, která otřásla spojeneckým námořnictvem. Tzv. vlčí smečky představovaly koordinované útoky skupin ponorek na spojenecké obchodní konvoje – místo aby jednotlivá plavidla lovila samostatně, útočila najednou a z více směrů, čímž přemáhala eskortu a způsobovala drtivé ztráty.
Výsledky byly alarmující. V prvních válečných letech šly na dno miliony tun spojeneckého nákladu a zásobování Velké Británie se ocitlo ve vážném ohrožení. Německé ponorky se staly jednou z nejobávanějších zbraní celého konfliktu a Atlantický oceán se proměnil v nejkrutější bitevní pole války na moři. Dönitzova taktika přitom nevycházela z materiální převahy, nýbrž z promyšlené koordinace a psychologického tlaku – a právě proto působila tak devastujícím dojmem.
Vrchní velitel Kriegsmarine
V lednu 1943 vystřídal Dönitz Ericha Raedera ve funkci vrchního velitele Kriegsmarine a obdržel hodnost velkoadmirála. Dosáhl nejvyššího možného postavení v německém válečném námořnictvu – avšak právě v okamžiku, kdy se strategická situace začínala obracet.
Od téhož roku narážely ponorky na stále dokonalejší spojeneckou obranu:
- zdokonalený radar a sonar umožňovaly odhalovat ponorky i v noci a za špatného počasí
- rozšířený letecký průzkum pokrýval oblasti oceánu dříve nedostupné
- úspěšné dešifrování německých zpráv přinášelo Spojencům informace o pohybech flotily v reálném čase
Donedávna smrtonosní predátoři se proměnili v snadný cíl. Ztráty německého ponorkového loďstva prudce vzrostly a Dönitz čelil neutěšené situaci: posílat posádky do vod, které se staly pro ponorky smrtelnou pastí. Přesto nevzdával boj a hledal technická i taktická řešení, která by situaci zvrátila.
Poslední prezident Třetí říše
Konec války přinesl Dönitzovi roli, která přesahovala vše, co mohl očekávat. Hitler ve své závěti jmenoval admirála nástupcem ve funkci říšského prezidenta – pozoruhodná volba, neboť Dönitz nebyl nacistickým funkcionářem, nýbrž vojákem.
Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna 1945 tak stanul Dönitz v čele rozpadajícího se státu. Sestavil tzv. flensburskou vládu, jíž předsedal z města Flensburg na německo-dánském pomezí. Tato vláda neměla reálnou moc řídit válku – jejím hlavním a prakticky jediným úkolem bylo organizovat kapitulaci tak, aby co největší počet vojáků a civilistů mohl vzdát se západním Spojencům místo Sovětskému svazu. Šlo o pragmatické rozhodnutí, jež zachránilo životy statisícům lidí, a zároveň o krok, který Dönitz otevřeně obhajoval i po válce.
8. května 1945 Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Flensburská vláda existovala ještě několik dní jako administrativní fantom, než 23. května 1945 byli Dönitz i členové jeho vlády spojeneckými jednotkami zatčeni.
Norimberk a Spandau
Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku čelil Dönitz závažným obviněním – ze zločinů proti míru a válečných zločinů spojených s vedením neomezené ponorkové války. Obhajoba mimo jiné poukazovala na skutečnost, že obdobnou taktiku uplatňovalo i americké námořnictvo v Pacifiku, což tribunál vzal v potaz.
Trestu smrti unikl. Byl odsouzen k deseti letům vězení, které si v plné délce odpykal ve věznici Spandau v Berlíně – stejné instituci, v níž byl vězněn například Rudolf Hess. Na svobodu vyšel roku 1956.
Odkaz rozporuplného admirála
Po propuštění se Dönitz neuzavřel do naprostého mlčení. Sepsal paměti Deset let a dvacet dní (Zehn Jahre und zwanzig Tage), v nichž vylíčil svou verzi událostí a obhajoval svá rozhodnutí. Zbytek života prožil v ústraní v Západním Německu. Zemřel 24. prosince 1980 ve věku 89 let v Aumühle nedaleko Hamburku – jako jeden z posledních přeživších vůdčích představitelů Třetí říše.
Jeho odkaz zůstává předmětem diskusí dodnes. Historici v něm spatřují:
- mimořádně schopného námořního stratéga, jehož taktika vlčích smeček předběhla dobu a zásadně ovlivnila vývoj moderní ponorkové války
- průkopníka koordinovaných námořních operací, jehož přístupy studují vojenské akademie po celém světě
- zároveň klíčovou figuru nacistického válečného aparátu, která vědomě sloužila zločinnému režimu až do jeho posledního dechu
Karl Dönitz byl produktem své doby i svých ambicí. Jeho příběh připomíná, že vojenský génius a morální selhání mohou v jednom člověku koexistovat – a že tato kombinace zanechává v dějinách stopy, které nelze jednoduše vymazat ani glorifikovat.